JAK TO BYLO S PROFYLAXEM,

ANEB POHÁDKA O JEDNÉ MODERNIZACI

Žil byl jeden středně velký podnik, který vyráběl už desítky let… no, řekněme raději jen, že vyráběl všechno možné. Několik linek, kde na začátku vstupuje plech a na konci se na kamióny nakládají hotové výrobky. Situace firmy byla dobrá. Obrat, zisk i produktivita každým rokem stoupaly, tak jak postupně se měnící zahraniční majitelé požadovali. Lidé v podniku se navzájem dobře znali, pracovali tam většinou dlouho a pamatovali všechny možné zvraty, které továrnu potkaly v dlouhé historii, takže pro ně fabrika byla jako druhá rodina. Se všemi ctnostmi a nectnostmi, které v rodinách obvykle bývají. Úkosem (a trochu i s obavami) se dívali na zbrusu nové haly japonských, německých a jiných firem rostoucí v okolí. Tam prý mají i přesné pravidlo, kdy kdo může odejít na záchod! A lidi se tam střídají tak rychle, že spolu ani nestačí zajít na pivo a potykat si, povídalo se v kantýně při obědě. „Ani pořádně nevíš, za co tě vyhoděj.“, kvitoval všeobecné mínění od protějšího stolu Lojza, elektrikář, kterého si každý považoval, protože o něm všichni věděli, že jediný plán podnikové elektroinstalace, který je skutečně platný, je v jeho hlavě.

V tomhle dobrém českém malokrálovství přišel jednou Josef, mistr údržby, za výrobním ředitelem a povídá: „Franto, já jdu přece koncem roku do důchodu, už jsem ti to říkal mockrát a trvám na tom. Neměl bys už konečně sehnat někoho na zaučení? Víš, kolik toho je.“

Franta dobře věděl, že Josefa ve fabrice neudrží ani rok navíc. Pepa se moc těšil na vnoučata. Svých dětí si moc neužil, když byly malé, byl ve fabrice tehdá od rána do večera, soboty neděle svátky nesvátky, dovolené měl většinou tak týden a ještě ho často odvolávali, honili pořád plán, každý rok jim ho pěkně o pár procent zvýšili a na starých mašinách jim co chvíli něco vyhořelo. A teď to nebylo o moc lepší, sladit přikupované nové stroje se starými, to vyžadovalo vpravdě fištrón. Pepa byl jak kapitán srostlý se svou lodí, přesně věděl, kam má sáhnout, co promazat, přitáhnout, vyměnit. Celou fabriku měl v malíku a své mužstvo, čítající čtyři mechaniky a dva elektrikáře, ovládal se samozřejmou autoritou.

Franta už dlouho cítil, jaký problém se na něj řítí. Oddaloval to, jak to jen šlo, přesvědčoval Pepu, ať zůstane aspoň ještě na rok či na dva, před týdnem o tom zas mluvili, jenže to bylo jako minule: „Pepo, dostaneš přidáno pět tisíc, když zůstaneš, mluvil jsem o tom s ekonomem, máme teď trable s tou třetí linkou a víš jak na nás shora tlačí, bez tebe jsme v háji.“. Odpověď byla pokaždé stejná: „Ne, už jsem řek, k čemu mi budou peníze, já už pro tuhle fabriku udělal dost.“ No, asi nezbývá, než to vzít jako fakt.

Nikdo jiný z fabriky Pepu zastoupit nemohl. Jeho četa se za ta léta prostřídala a teď tam zrovna byli až na hlavního elektrikáře, který o nějakém povýšení nechtěl ani slyšet,   samí mladí zelenáči, všechno se jim muselo říct a ukázat. Pepa je držel zkrátka, takže šlapali jak hodinky, ale na vedoucího se z nich nehodil nikdo. „Tak dobře Pepo, dáme inzeráty a snad se někdo přihlásí.“

A tak za hezkých pár měsíců po martýriu přijímacích pohovorů s mnoha zcela nevhodnými kandidáty se Pepa konečně ve své kanceláři skláněl nad plány údržby spolu s  inženýrem Janem Jandou, „Říkejte mi Janík, pane vedoucí, já jsem tady odvedle a každý mi tak říká.“   „Jasně, já jsem pro tebe odteď Pepa, přece si nebudem říkat pane inženýre sem, pane inženýre tam,  jdem se kouknout do provozu, prej jim na lisu ze třetí linky něco divně klepe.“ A Janík jde a kouká, co se na něj všechno hrne, je to sice jeho druhé zaměstnání, ale tam, kde byl doteď, to bylo všechno úplně jiné, nová fabrika, na všechno nějaký předpis, při vstupu dostal fascikl k nastudování, trvalo mu to čtvrt roku, než všechno přelouskal, ale nevadilo to, protože tam stejně žádná údržba zatím nebyla skoro potřeba, všechno bylo ještě v záruce a tak si jen dával do počítače, co by se časem mělo se stroji podle pasportů dělat. Byl by tam zůstal, plat byl dobrý a vzali ho hned po škole, ale to dojíždění se nedalo vydržet, vracel se každý den domů po sedmé hodině, přece jen sto deset kilometrů je nějaká štreka a byt se tam sehnat nedal. Tuhle fabriku měl hned za rohem a znal ji odmala, žena mu ten jejich inzerát strčila jednou ráno do ruky a s významným pohledem na zřetelně se rýsující bříško mu řekla „Za zeptání nic nedáš, víš jaký by to bylo terno? Mohl bys být s náma denně o čtyři hodiny dýl!“ No a tak je tady a teprve teď, když už je všechno podepsané, vidí, čemu se vlastně upsal; couvnout  nejde, doma už jsou tři a taky kde by teď něco jiného bez dojíždění sehnal, ten Pepa je skvělý fachman a nenechává nic náhodě, cpe to do něj horem dolem a všichni kolem jsou taky skvělí, chovají se k němu jako ke korunnímu princi, ale proboha, vždyť za čtyři měsíce tady místo Pepy budu já a za tu dobu nestačím pochytit ani polovinu toho, co má Pepa v hlavě, natož abych to byl schopen ještě řídit a říkat jako on včera na poradě: „Toníku, zítra půjdete s Karlem na tu zavíračku na druhé lince, potřebuje už dlouho vypucovat lamely, dělá zmetky a Frantovi to zrovna nebude vadit, protože pojedou ty nový profily bez ní, Lojzo prosím tě objednej stykače k tomu odvíječi na první lince, pořád se to tam zasekává a už by se měly radši vyměnit, Franta říkal že bychom na to mohli hupnout na začátku měsíce, tak ať včas dojdou, pohlídej si to u Aleny, víš jak to tam chodí, tyhle se musej aspoň jednou urgovat, Stando ty dlouhý válce na svářečce ze třetí se budou muset zas očistit, kolikrát jsem ti říkal, že se to musí dělat každej měsíc a zas sis na to nevzpomněl, já vím, že toho bylo hodně a žes měl dovolenou, jenže pak ty svary nestojej za nic, ve středu by to šlo udělat při přeřizování, máš na to hodinu, tak si to připrav a ukážeš to tady Janíkovi, teď, co máme to ISO, tak se to musí i správně zapsat do formuláře…“ a tak dále a tak dále, taktak si stíhal dělat poznámky.

Ze začátku se v duchu divil, že si je nikdo jiný nedělá, ale pak rychle pochopil, proč to tak je – Pepa každý den ráno ty svoje ovečky svolal nebo obtelefonoval a každému znovu zopakoval, co má mimo běžného hlídání provozu dělat – takže to prostě nechávali na něm. No potěš pámbu, říkal si Janík, jestli to nechám běžet tak, jak to je teď, čeká mne a fabriku po Vánocích pěkná katastrofa.

A tak se Janík jednou po pracovní době, vypravil za výrobním ředitelem. Věděl, že tam ještě je, auto mu stálo na parkovišti. Snad mu to dokážu vysvětlit a snad mi pomůže, táhlo mu hlavou, když klepal na pootevřené dveře. „Á Janík, copak tě ke mně přivádí? Prohání tě Pepa víc, než sneseš? To víš, má o ty svý mašiny strach, tak ti chce všechno nacpat do hlavy, abys to s nimi uměl stejně jako on, tak se na něj nezlob.“    „Já se nezlobím, pane řediteli, já to chápu. Ale takhle to fakt nejde, to bude průšvih.“

A před Frantou defiluje to, co už vlastně dávno věděl, ale nechtěl si to připustit. Řízení údržby v tom stylu, jak se to teď dělá, je prostě nepředatelné. Existují sice jakési plány údržby pro nejdůležitější stroje, ale ty jsou jen pro to, aby bylo aspoň něco na papíře. Ve skutečnosti má Pepa všechno v hlavě a na svých papírcích a sešitech si k tomu jen dělá poznámky. Když je v plánu napsáno, že se mají 15.září přeleštit zavírací rolny u zavíračky, klidně to přesune na začátek října, protože ví, že to až tak nevadí, zato seřízení vůle válců u rovnačky nepovolí přesunout ani o dva dny, protože ví, že by se ty válce taky už mohly zaseknout. Pepa vidí fabriku, jako vidí voják samopal při rozborce a sborce. Každý stroj si pamatuje s celou historií, jako si máma od pěti dětí pamatuje, kdy se kterému dítěti klubaly první zoubky a jaké kdo řekl první slovo. Stejně to i Janíkovi vykládá. „I kdybych si všechno nahrával a doma přepisoval a učil nazpaměť, nedostanu se k jeho virtuozitě včas. Od ledna v žádném případě nebudu schopen říct, co se má dělat dřív a co později. Dopadne to tak, že tady   začneme tak od února nebo od března   po večerech a o víkendech hasit havárie, které vzniknou z nějaké blbosti, že jsem něco zapomněl nařídit namazat, vyměnit nebo nastavit, že jsem dal přednost tomu, co by ještě mohlo počkat a odsunul to, co bylo už kritické. A vy mi budete nadávat a budete Pepu prosit, aby se zastavil aspoň na chvíli, aby vám poradil, pomohl, aby zaskočil, až mne vyhodíte nebo až dám výpověď sám, protože tak jako on to prostě dělat nedokážu.   Bez Pepy tady totiž nikdo nebyl zvyklý snad ani odvézt špony zpod ponku nebo vyměnit žárovku. Jestli nechceme jenom čekat na katastrofu, musíme se domluvit na nějaké vážné změně.“

Co udělá ředitel? Jsme v pohádce, a ta musí dobře dopadnout. Ředitel tedy udělá to, co dobří ředitelé často dělávají, když se přijde na to, že tak úplně nevědí, co dál. Deleguje odpovědnost. Takže Janík slyší: „Tak Janíku, to je dobře, že jsi mi to takhle řekl. Už jsem dávno čekal, že s tímhle přijdeš. A co čekáš? Že ti řeknu, co máš dělat? Ne. Od toho máš diplom, abys taky něco sám vymyslel. Podívej, tady si půjčíš můj notebook, já ho stejně moc neužiju, domů už si práci moc netahám, ty tomu stejně hovíš víc než já. Do týdne tady chci mít od tebe rámcový návrh, jak tu údržbu předělat, abychom to dokázali zvládnout i bez Pepy. Protože on je sice hodnej, ale taky dost zabejčilej a to jsi ještě neviděl jeho ženu, ona ho k nám prostě už nepustí, možná se dokonce odstěhujou na chalupu k dceři, a to jsme pak opravdu nahraný. Pepovi  zatím nic neříkej, zkus se na to podívat doma, věnuj tomu víkend, já ti to potom nějak proplatím, a koukej něco pořádnýho vymyslet. Pak se teprve rozhodneme, co dál.“

A tak Janík jde a skoro se vznáší, je rád, že mu ředitel důvěřuje a že ho bere jako parťáka, že ho s jeho obavami nevyhodil a nenařídil mu prostě všechno od Pepy převzít tak, jak to je, a nefňukat, jinak… Ale jen co zahne do ulice, kde bydlí, dojde mu, že tím se v řešení problému neposunul ani o píď a že ředitel celou dobu o téhle situaci v údržbě věděl a nechal to být, protože ho to prostě nepálilo. Údržba přece pod Pepou fungovala jak hodinky,  takže co by se staral. A teď to taky elegantně přehodil na něj. Ten to se mnou skoulel, ani jsem nepípl, uvědomí si Janík a notebook mu na rameně náramně ztěžkne. Co řeknu Stáně, až to doma rozložím, vždyť ta vždycky čeká až mi malýho předá a bude si moct trochu oddechnout! Kolik tomu návrhu vlastně můžu věnovat času, když na to nesmím ve fabrice ani sáhnout? A mám tam aspoň připojení na internet, abych nemusel lovit rozumy v práci, až tam nikdo nebude? Měli jsme jet na víkend k jejím rodičům, no potěš pámbu, na to jsem úplně zapomněl.

Janík se snaží už třetí den, tedy spíš třetí večer, a moc se mu nedaří. Může sice z notebooku na internet, ale nijak zvlášť mu to nepomohlo. Na všechny možné pokusy o vyhledání klíčových slov mu vybíhají stovky stránek různých firem, které skloňují údržbu, plánování a řízení v různých směrech a souvislostech, ale moudrý z toho není. Našel i pár článků z odborných časopisů, moc se na ně podle nadpisů těšil, ale po přečtení pochopil, že ani tudy cesta nevede. Samé krásné řeči, jak to má být a jak by to mohlo být, ale konkrétní příklady a rady kudy na to žádné. Asi reklama na konzultační firmy, pochopil Janík, když zkusil vyhledat další články podle jmen autorů. Ano, konzultační firma, ta by jim mohla pomoci! Jenže ředitel po zkušenostech s firmou, která jim zaváděla ISO, nechce o žádné konzultační firmě ani slyšet. „Zaplatíš jim tři sta tisíc a jediné, co dostaneš, je půlmetrový fascikl nepoužitelných hezkých řečí, co by bylo, kdybys do toho dal dalších půl miliónu, kdyby lidi nedělali nic jiného, než vyplňovali jejich šílené formuláře a školili se nejmíň jeden den v týdnu nebo kdybys nejradši postavil fabriku úplně znovu a jinak. To už můžeš jít rovnou za Pýthií, ta taky znala na cokoliv odpověď, kterou jsi ovšem pochopil, až když jsi všechno zkazil.“ Janíkovi se sice zdálo, že některé nabídky vypadaly docela reálně, ale ceny byly opravdu vysoké a když to ředitel smetl ze stolu, musí se tedy snažit sám. Asi  nechce, aby z nějaké konzultační zprávy vylezlo, že doteď se to v údržbě, která vlastně patří pod něj, dělalo všechno špatně, napadlo Janíka po tomhle rozhovoru. O víkendu musím dát něco dohromady, říkal si, když v pátek zaklapával počítač.

„Tak na cos  přišel?“ vítá ho ředitel v pondělí odpoledne. „Je to dost zlé“, říká Janík, „ale můžeme to ještě jakž takž zvládnout.“    „Tak to rád slyším a teď mi to pěkně vylož a neber si servítky, já dobře vím, že to je i moje vina, že jsem to nechal dojít až tak daleko.“ povídá ředitel a Janík udiveně zvedne obočí, to tedy nečekal, že by ten Franta přiznal svou odpovědnost?! Janík si dával při psaní velice záležet, aby nikoho neobviňoval ze špatné práce – vždyť on tady ještě nic nepředvedl a kdoví, jak by si vedl, tak jakým právem by měl někoho kárat…

„Tak  především musíme získat informace o všech kritických místech výroby z hlediska údržby. Vezmeme za základ ten seznam, který má Pepa jako základní plán údržby. Udělám si databázi strojů, nejspíš v Excelu, já už jsem tady navrhl tabulku a ten základ jsem tam už jakž takž naklepal, koukněte. Do téhle databáze musíme vecpat ke každému stroji všechno podstatné, co o něm Pepa ví. Musí tam být, co se má u něj dělat třeba měsíčně, čtvrtletně, ročně, a co hrozí, když se to neudělá. Musí tam být, kdy se naposledy nějaká údržba dělala, aby se dalo naplánovat, kdy se má dělat další. U každé údržby musí být napsáno, co se má dělat, natolik podrobně, aby podle toho mohli kluci postupovat a nemuseli se mne na nic ptát. Navíc by tam mělo být pod každým strojem napsáno, jakými poruchami trpí, jak se ta která porucha pozná a jak se opravuje – obdobně jako to bude napsané u údržby: jaké jsou k tomu potřeba náhradní díly a zda se musí objednat nějaká práce externě. Pokud takovou databázi budeme mít správně naplněnou do konce roku, tak bych snad podle ní dokázal údržbu řídit aspoň tak, aby se předešlo těm nejhorším průšvihům.“

Ředitel mu kouká přes rameno a prohlíží si tabulky – „To vypadá rozumně. Vidím, žes na tom fakt zapracoval. Předpokládám, že nic podobného Pepa nemá.“

„Nemá. Má to v hlavě. Na papíře je jen ten roční plán a pak jeho poznámky z týdenních porad, kam si znamená, co se reálně ten který týden bude dělat. Píše si to do kalendáře jen takovými zkratkami, kterým nikdo jiný nerozumí. Taky jsem se trochu probíral těmi ISO záznamy, podle nich se dá leccos vypozorovat, ale není z nich patrné, co je důležité a co je jen do počtu. Časově to vypadá tak, že podstatných strojů je kolem padesátky a na každý by nám mohla stačit tak hodina, hodina a půl. Zdá se to málo, ale v normálním provozu si to skoro neumím představit, pořád se někam musí a něco hoří. Kdybychom si na to dali jen 80 hodin a řekli si, že  vyšetříme hodinu denně, tak to děláme čtyři měsíce. Ale největší zádrhel, se kterým mi musíte pomoct, je v tom, že já to z toho, co od Pepy pochytím, nejsem v žádném případě schopen dát sám dohromady. Musíte Pepu přesvědčit, že na tom budeme dělat pěkně pomalu, metodicky, stroj po stroji. Že to je stejně důležité, jako když mu zrovna někde na lince něco nenormálně klepe. Ta databáze  totiž musí být jeho dílo, ne moje, já to jsem taktak schopen uspořádat. “

„Hm, hm.“ Ředitel listuje tabulkami a zjevně rozvažuje, co má a nemá říct, co může tomu mladýmu vyjevit, znáte to přece, co se doma navaří, to se doma taky sní… Ale vždyť ten Janík právě teď ukázal, že mu o fabriku jde stejně jako tomu Pepovi. Patří do rodiny. „Víš Janíku, tohle bude těžký. Já jsem to s Pepou už párkrát zkoušel, aby si v tom udělal pořádek. I na to školení jsem ho poslal. Jenže jak mistr linky zavolal, že se mu něco rozsypalo,   Pepa to tam hned s náramnou radostí zabalil a už byl zpátky ve fabrice. Nenechal se k nějaké změně nikdy dotlačit. Máme tady docela dobrý ERP systém a máme tady i ověřenou programátorskou firmu, která pro nás udělá, co si řeknem, jenže na Pepu tohle nedělá žádný dojem. Navenek vyplní, co se po něm chce, ale zevnitř si plánování a řízení dělá pořád tak, jak mu to nejlíp vyhovuje. A nikdo mu do toho nesmí mluvit, to potom je schopen zesměšnit i generálního, protože tuhle fabriku nikdo nezná tak, jak on. Tak se mu do toho jeho panství radši nikdo moc neplete. Nevím, jak ho přesvědčíme. Penězi to nejde, to už vím. Hrozby na něj taky neplatí a teď na něj ani vlastně žádnou nemáme.“

„Nad tímhle jsem přemýšlel ještě dýl, než nad tabulkami.“, povídá Janík a čeká, jestli mu ředitel přece jen neskočí do řeči, vždyť mu to muselo taky dojít, ale třeba to je pitomost, ten jeho nejlepší nápad, ale přece: „Pepa by se do toho dal zatáhnout takhle: Řekněte mu – když to uděláš, budou ten systém   tady všichni ještě po letech brát jako tvoje velký dílo. Když to neuděláš, a my se tady budeme roky plácat ve zbytečnejch poruchách, protožes nám něco neřekl, každej na tebe bude jenom nadávat, žes nechal fabriku na holičkách.“

„Myslíš říct mu to veřejně? On mi ale namítne, že kdybych bral vážně jeho odchod do důchodu, už bys tady byl nejmíň rok a všechno by ses stihnul naučit. A to má pravdu.“

„Má i nemá. Nikdo se ten jeho systém nemůže naučit ani za dva roky. On si ho budoval desítky let a ani sám neví, jak funguje. Nejsem takovej šílenec jako on, abych měl v hlavě jenom fabriku. A on už to taky ví, že tahle cesta k dobrýmu životu nevede. Kdyby to nevěděl, tak by tu přece chtěl zůstat a do důchodu byste ho museli dostrkat. On jenom potřebuje z tý svý vysoký pozice nějak se ctí vycouvat.“

„Možná máš pravdu.“ říká ředitel a mne si bradu.   „Teď už je stejně jedno, jestli z toho bude nebo nebude konflikt, je to tak jako tak hop nebo trop. Když to nezkusíme, tak to dopadne stejně špatně, jako když se na nás Pepa naštve, že to nechceme dál dělat po jeho. Nic lepšího asi nevymyslíme. Jak to ale navlíknout, aby to nevzal jako osobní útok? V každém případě mu to musím říct já, ode mne to vezme jako starost o fabriku. Měl jsem se s ním přece dohodnout   už dávno, ale když tak na to koukám, já budu mít jednou s předáním řízení výroby asi podobný problém. Sice to tady všechno jede v ERP, ale já stejně pořád vymejšlím pořadí zakázek tak, jak jsem zvyklý, takže ten plán v ERP je vlastně jenom přepsaný a doladěný můj ruční plán, kterej si připravím den předem podle speciálního souhrnu zakázek. Jednou ti to ukážu. Tak pozejtří na  poradě zkusím Pepu přesvědčit, aby to udělal podle těch tvejch tabulek. Ale ani muk o tom, že jsi to vymyslel ty, od tebe by to nevzal. Tohle je zas moje parketa, já to na něj nějak navlíknu.“

A taky navlíknul. Janík koukal, co to vlastně Pepovi na poradě říká. Panečku, takovou okliku bych teda nevymyslel, nevěřil Janík svým uším, když poslouchal, že po Frantovi   a po generálním ti z ústředí chtějí, aby veškeré řízení a evidence údržby byla na počítači, aby to bylo průkazné, že tam musí být všechny podstatné úkony pro každý stroj, musí být evidovány všechny poruchy, plán musí být reálný, pracovní příkazy že musí být podle plánu a podepsané tím, kdo to udělal, že na to přijde příští rok komise a vyhodnotí, jestli se to nedělá jen tak naoko, že někde v Americe měli nějaký  průšvih, že neudržovali správně nějaký stroj a pak kvůli tomu prohráli soud, že to prý byla chyba z nedbalosti, a museli platit skrytou výrobní vadu u všech věcí, co se z těch tisíců polotovarů vyrobily… A že samozřejmě jediný, kdo takový systém může ve fabrice zavést, je Pepa, navíc se to hodí, protože tadyhle Janík má zase blízko k počítačům a stejně se to musí všechno naučit,  že už mluvil s tou firmou, co tady minule udělala ten program na speciální roztřiďování výrobků, bez toho bychom přece byli nahraní, no a oni slíbili, že tohle taky udělají a stihnou to tak, abyste v tom mohli řízení údržby od nového roku spustit, když si to dobře naplníte a pomůžete jim se zkoušením.

Pepa sice brblal, co si to zase na něj nahoře vymejšlej za nesmysly, u nás se přece nikdy nic podobnýho nestalo a nestane, všichni vědí, že tyhle americký právníci jsou magoři, ale když má na to přijít ta komise a já tady nebudu, tak my   to teda tady s Janíkem nějak dohromady dáme, přece ho v tom nenechám plácat.

A bylo to. Žádná sebekritika, žádné přesvědčování. Ten Franta je fakt dobrej, říkal si Janík, když posléze oficiálně vyfasoval notebook, který už tak dobře znal, a když  Pepa mžoural do jeho tabulek, kam se podle Franty mělo před startem práce na programu zapsat několik nejdůležitějších strojů.

Jak to tedy dopadlo? No přece dobře, jinak pohádka dopadnout nemůže. Pepa je už dávno v důchodu a hraje si s vnoučaty; prý jim postavil na potoce krásný mlýnek se spoustou koleček, každou chvíli se mu nějaké rozbije nebo zasekne a tak má pořád co dělat. A co kontrola z Ameriky? No přijela, představte si, doopravdy přijela. Sice na něco úplně jiného, ale jak už to v pohádkách bývá, jeden ze čtyř Američanů procházejících ve společnosti českých manažerů výrobou, zahlédl u Karla, který právě čistil válce na svářečce a nestačil se před delegací včas zdekovat, jeden pracovní příkaz z Profylaxu. A co prý to je, ať mu to přeloží, že ho to zajímá. Karel na něj trochu poulil oči, byl v angličtině pořád někde u desáté lekce, tak ukazoval na válec a na drátěný kartáč a na papír, že to tam má jako napsané, ale naštěstí si Janík všiml, co se děje, vrátil se a už to jelo. „John, to máš jako u doktora, tady taky děláme profylaxi, aneb preventivní údržbu, abychom měli pořád dobré svary, vždyť to u vás máte taky. A tohle je pracovní příkaz , já ho   včera vytiskl podle plánu a dal Karlovi. Máme na to program, jmenuje se Profylax, chceš se na něj podívat?“ „Yes, well.“ a už to šlo všechno k Janíkovi, „Tak tady máme sepsané stroje, tady pod každým vidíme, jaká pravidelná údržba se u něj dělá a jaké může mít poruchy, ano, tohle je zrovna ta svářečka, u které ses Johne zastavil, a tady je napsána údržba prvního stupně – vyčištění válců, interval měsíční, tímhle tlačítkem se dostaneš do plánu, a tady je v něm napsáno, že dneska má tuhle údržbu dělat Karel. Až mi ten papír přinese podepsaný, tak já to tadyhle zmáčknu a převede se mi to do hotové údržby, podepsaný   příkaz založím, abych měl doklad, že to Karel skutečně udělal, a ještě tady přepíšu jeho poznámku, že je nadměrně opotřebované obložení a zároveň si to přidám do poznámky k následující údržbě druhého stupně, aby se na to nezapomnělo…“ A Janík vykládal a vykládal a po chvíli si uvědomil, že už by to Američany mohlo nudit, ale John se pořád nahýbal k monitoru a ptal se, co dělají jednotlivé záložky, a jak daleko dopředu to plánuje a jak se plán chová, když se nějaké datum musí změnit… Zbylí tři zjevně takové nadšení neprojevovali.

Když se nakonec sesedli v zasedačce na hodnocení návštěvy, dozvěděl se Janík, že John kdysi začínal tak jako on, jako mistr údržby v jedné malé fabrice v Missouri.

Kontrola tedy dopadla nadmíru dobře, popovídali si, jaký měl kdo ve fabrice start do života, než se stal velkým šéfem, a nálada byla skvělá, dokonce i na to pivo si pak všichni zašli.

Jenom ti chudáci programátoři na to tehdy možná trochu doplatili. Franta je umluvil, aby šli na pevnou cenu za program; víc jak šedesát tisíc mu ekonom nepovolil, neměl na to větší rezervu v rozpočtu. Co bychom neudělali pro dobrého zákazníka, teď jim vytrhneme trn z paty a třeba pak budou chtít nějakou aktualizaci a na tu už jim povolí víc peněz, říkal si autor tohoto textu, když kalkuloval, kolik na tom prodělají a zda je to snesitelné. Přece by se to opravdu mohlo hodit i někomu jinému v podobné situaci, přesvědčoval sám sebe, když spolu s Janíkem, Frantou a Pepou přicházeli na další a další funkce, které by tam opravdu byly dobré a které by tam přece bylo škoda nedat, i když to zas nějaký ten den potrvá. „Jestli to neprodáme aspoň desetkrát někde jinde, bude nám z téhle pohádky ještě ouvej.“ „Nemalujte čerta na zeď“, odpovídal vždycky Franta, „řešení se přece vždycky najde, koukněte, jak se to těm Amíkům líbilo.“ „Vždyť jsme nic podobného ani na internetu nenašli.“, přisazoval si Janík .

Jenomže pohádky většinou končí dobře jenom na papíře, i kdyby byly stokrát pravdivější než většina obvyklých reklamních slibů. Komu pomůžeš, ten si na tebe málokdy vzpomene jindy, než když potřebuje sám znovu pomoci, to už tak na světě chodí. Takže uvidíme kolegové, jak to s Profylaxem dopadne, říkám si, když dopisuji tento text, a nechávám rozhodnutí na tobě, milý čtenáři. Snad se nad ním potkáme ku vzájemnému prospěchu.

Ing. Ivo Kaipr, PROFYLAX s.r.o.